Sobota 11. září byla pro nás hezkým, avšak chaotickým dnem. Vstávání bylo naplánováno na šestou ranní (ehm…jak pro koho, někteří z nás museli díky ranní ptačici Jessy vstávat už v půl šesté…), návrat další den v půl druhé ráno.

V půl sedmé jsme vyjížděli směr Velká Bíteš, kde se konala Speciální výstava KCHVO. To, že jsme neustále civěli na hodinky, protože jsme měli naplánován odjezd v půl dvanácté směr Bučovice (o tom dále), nám na klidu moc nepřidalo. Řekli jsme si, že buď posouzení stihneme nebo se prostě v půl sbalíme a odjedeme. Zahájení mělo být v devět, nicméně bylo něco málo po půl desáté. Hned potom jsme s Jessy absolvovali výběr do chovu, takže se naše Jessule stala kandidátkou chovu. Moc nás potěšila slova pana Šonky: „Takhle nějak by to mělo vypadat.“ Snad holka ještě trošku vyspěje a stane se dospělejší, nejen fyzicky.

Poté jsme počkali, než přijde řada na mezitřídu fen, kde Jessy v konkurenci krásné Anriky ze Sedlákova dvora získala V2 rec.CAC. Moc nás holka potěšila.

Pak jsme netrpělivě s pohledem na hodinky čekali, jestli stihneme i posouzení Molly. Ta byla ve třídě vítězů, bez konkurence. Ale jak jsme se už několikrát přesvědčili, vítězství to rozhodně neznamená. Odnesli jsme si ohodnocení V1 bez titulu. Známka výborná druhé vopice nás rovněž potěšila. Její  prezentace už nás tolik neohromila… Molly budeme muset vysvětlit, že v kruhu opravdu není žádoucí starat se o myší díry v trávě.

Z kruhu jsme utíkali tryskem k autu a v čase 11:50 vyráželi směr Bučovice. Dokonce jsme se ani nestihli s někým rozloučit, takže tímto se omlouváme. Takže plány jako „Ale nejpozději v půl dvanácté prostě odjíždíme!“ se měnily na „To nějak stihneme i když vyjedeme ve třičtrtě…“ a gradovali na nervózní věty typu „Sakra, jen ať není zasekaná dálnice!“…

A co že nás čekalo v Bučovicích? Něco, na čem jsme si rozhodně nemohli dovolit pozdní příchod…Svatba našich kamarádů Jiříka a Bětky.

Popisovat, jak jsme se převlíkali do „kulturnějšího oděvu“ v poli vzdáleném asi 5 km od Bučovic by sice stálo za to, ale přejděme radši k hlavní události dne.

Na svatbu jsme dorazili včas, naštěstí dřív než ženich s nevěstou. Ještě aby ne, kolikrát v životě se takovému psovi podaří být svatebním hostem? A navíc vlastně skoro družičkou?

Svatba to byla moc hezká, oslava perfektní…no všechno jak má být. Unavení jsme odjížděli domů něco kolem jedné hodiny ranní.

Den to byl sice vydařený, ale pro nás z něj vyplynulo poučení, že lepší jedna akce v klidu, než víc v nervozitě.